O Myslivečkově životě toho můžeme s jistotou říci poměrně málo a do značné míry zůstává zahalen tajemstvím – dobových dokumentů a dopisů je v porovnání s jinými skladateli poskrovnu, o jeho osobním životě v dospělosti nevíme prakticky nic. Téměř v úplnosti se nám však dochovala jeho hudba, která k nám dosud promlouvá s nesmírnou silou a výmluvností.

Josef Mysliveček se s největší pravděpodobností narodil v Sovových mlýnech na Kampě 9. března 1737. Jeho otec byl zámožný a vlivný mlynář Matěj Mysliveček. Myslivečkova matka Anna Terezie pocházela rovněž z mlynářské rodiny. Kromě bratra – dvojčete Jáchyma měl Mysliveček ještě sestru Marii Annu, která v dospělosti vstoupila do kláštera. Jáchym se až do smrti živil v Praze jako mlynář.
 
S určitostí víme, že rodina byla zámožná a dobře zaopatřená. Myslivečkův otec zakoupil mimo jiné dům U Modrého šífu na Starém Městě (dnešní Melantrichova č. 13). Josef pravděpodobně navštěvoval dominikánskou školu při kostele sv. Jiljí, kam nejspíš docházel i na lekce hudby. Poté zřejmě přešel na jezuitskou kolej v Klementinu, kde byl kladen velký důraz na hudební průpravu studentů. Víme, že se zapsal na Karlo-Ferdinandovu univerzitu, kterou však po prvním roce opustil, jelikož „nedosáhl žádného pokroku v logice“. Následně nastoupil do učení na mlynáře, kde studoval mimo jiné hydrauliku a matematické předměty, jak se od mlynářů tehdy vyžadovalo. Učení úspěšně dokončil, byl přijat do pražského cechu coby mlynářský mistr a začal pracovat v rodinných mlýnech.

Až do svých pětadvaceti let se Mysliveček hudbě nijak soustředěně nevěnoval. Poté se však náhle rozhodl změnit své životní plány a dát se na dráhu skladatele a houslového virtuóza. Je možné, že ho v tomto rozhodnutí ovlivnila i skutečnost, že tou dobou se v Praze po nucené odmlce způsobené sedmiletou válkou začala opět uvádět představení italských oper, která ho nejspíš zaujala natolik, že se rozhodl v tomto žánru sám prosadit.

Napřed si doplnil hudební vzdělání v Praze u Františka Václava Habermanna a Josefa Segera. Překvapivě rychle začal komponovat vlastní skladby – nejstarším dochovaným dílem je zdařilá Symfonie C dur. Italské vzdělání však bylo pro tehdejší operní skladatele nezbytné a stejně jako Mysliveček odešli do Itálie i další významní hudebníci původem z českých zemí, například Christoph Willibald Gluck, který prožil dětství a mládí v Chřibské u Děčína a na panství Jezeří, a mostecký rodák Florian Leopold Gassmann.

Mysliveček se vydal do Itálie na podzim roku 1763 s podporou významného mecenáše hraběte Vincence z Valdštejna. Zamířil do Benátek, nejspíš i proto, že italské opery, které se uváděly v Praze, a pěvci, kteří v nich účinkovali, pocházeli často právě z Benátek. V roce 1766, tedy přibližně dva a půl roku poté, co přijel do Benátek, se v Bergamu hrála jeho první opera Semiramide (Semiramis), která se setkala se značným úspěchem a přinesla Myslivečkovi další příležitosti, včetně pozvání zkomponovat operu pro Neapol.

Během svého působení v Itálii Mysliveček cestoval z města do města, komponoval pro různá divadla a nikdy nepřijal stálé místo. Zejména byl spojen s neapolským divadlem Teatro San Carlo, což byla nejprestižnější evropská scéna své doby, kde se uváděly vážné italské opery. Právě v tomto významném divadle se uvádělo více Myslivečkových oper než kdekoliv jinde. 

Myslivečkova první opera pro Neapol, Il Bellerofonte (Bellerofontés), se setkala s nadšeným přijetím. V hlavních rolích účinkovali tenorista Anton Raaff a sopranistka Caterina Gabrielli, dvě z tehdejších nejslavnějších operních hvězd, a Mysliveček s nimi často spolupracoval i později. K dalším oblíbeným spolupracovníkům patřil také Luigi Marchesi, jeden z nejobdivovanějších mužských sopranistů (kastrátů) té doby. Díky příznivému ohlasu opery následovaly další zakázky pro řadu italských divadel včetně Florencie, Říma, Benátek, Turína a Bologni. 

Velkého úspěchu dosáhl Mysliveček také v Mnichově, kde se v roce 1777 uváděla jeho opera Ezio (Aetius) a také oratorium Isacco, figura del redentore (Izák, předobraz spasitele), o kterém podle dopisu Wolfganga Mozarta mluvil „celý Mnichov“ ještě půl roku poté. 

Mysliveček se s Wolfgangem Mozartem a jeho otcem Leopoldem poprvé setkal v Bologni v roce 1770. V letech 1770–1778 je Mysliveček zmiňován v osmadvaceti Mozartových dochovaných dopisech, a i toto značné množství korespondence nejspíš představuje pouhý zlomek. O skutečném rozsahu osobních kontaktů i množství dopisů se můžeme jen dohadovat.

V roce 1770 pracoval tehdy čtrnáctiletý Wolfgang Mozart na opeře Mitridate, re di Ponto (Mitridates, král pontský), která se měla uvádět v Miláně. Mysliveček byl pro něj v této době významným mentorem, který jej seznámil s nejnovějšími trendy v komponování italských vážných oper. Mozartova Mitridata můžeme bez nadsázky popsat jako „myslivečkovské“ dílo a Mozart si pro svou operu vypůjčil řadu hudebních nápadů z Myslivečkovy opery La Nitteti (Nittetis).

Naposledy se Mysliveček a Wolfgang Mozart setkali v Mnichově, kdy byl již Mysliveček vážně nemocný a Mozart jej navštívil v nemocnici. O tomto setkání velmi obsáhle a dojemně píše v dopisu otci. Později přátelství mezi Myslivečkem a Mozartovými ochladlo, jelikož Mysliveček nedokázal splnit svůj slib a získat pro Wolfganga zakázku na operu pro Teatro San Carlo. 

Mozart se k žánru vážné opery znovu vrátil v závěru svého života, kdy zkomponoval operu La clemenza di Tito (Dobrotivost Titova), která měla premiéru v pražském Stavovském divadle roku 1791 u příležitosti korunovace Leopolda II. českým králem. To samé libreto o sedmnáct let dříve zhudebnil také Mysliveček.

V posledních letech života trpěl Mysliveček velkými zdravotními problémy a bolestmi, způsobenými postupující nemocí, s největší pravděpodobností se jednalo o syfilis. Navzdory tomu dále komponoval opery i instrumentální skladby. Tři roky před smrtí uvedl jednu ze svých nejlepších oper vůbec, L‘Olimpiade, která se hrála na počest svátku španělského krále. Jeden z dobových komentářů k ní uvádí: Slavná árie „Se cerca, se dice“, zejména pak druhá část „Che abisso di pene, lasciare il suo bene“, vyvolala úžas hraničící s třeštěním. Myslivečkovo zhudebnění této árie je skutečně mistrovské dílo nanejvýš nádherného a výmluvného vokálního stylu a používá zcela nový a velmi složitý doprovod.

Kromě nemoci se Mysliveček potýkal i s hmotnou nouzí a musel se uchýlit k několika půjčkám v bance pro chudé. Není známo, kdy přesně zemřel, ale zachoval se záznam o pohřbu, který se konal v Římě v kostele San Lorenzo in Lucina 4. února 1781. Toto datum bylo záhy přijato coby den jeho smrti. Nezůstal po něm prakticky žádný majetek a kněz, který zaznamenal jeho pohřeb, pokládal Myslivečka za pětašedesátiletého muže, zatímco ve skutečnosti skladatel nedosáhl ani věku čtyřiceti čtyř let.

Sestaveno na základě knihy Daniela E. Freemana Il boemo: průvodce po životě a díle Josefa Myslivečka (Vyšehrad, 2021).